Jak mluvit, když nikdo neposlouchá (a ty sama nevíš, co chceš říct)
Čím víc toho chci říct, tím míň vím, kde začít.
Mozková mlha není prázdno. Je to hlava nacpaná až po okraj věcma, který nemáš kam dát. To, co nás dusí, není nedostatek nápadů, ale jejich přebytek. A když se k tomu přidá pocit, že nejsi kompetentní mluvit – protože jsi socka, protože nemáš titul, protože děláš práci, co tě neživí – začneš sama sobě zamykat pusu.
Tady je pár poznámek, který se staly textem.
Možná v tom poznáš taky sebe.
Chci tvořit texty, který uchovávají emoce. Specifický, obtížně popsatelný emoce, který jen tak nikdo nezažívá. Chci popsat emoce, který jsou těžko popsatelný, který člověk zažívá jednou za život a má pocit, že to je výjimečný. Možná bych pak ukázala, jak nevýjimečný emoce to vlastně jsou, protože je každej nějak zná. A u každého vyvolají jiný vzpomínky, jinou nostalgii.
Poznámky k textu se mi často stávají textem samotným. A ne vždycky blbým.
Baví mě… vlastně nevím jaký témata. Jdou mi automatický texty, poznámky bez ladu a skladu, který jsou jen o životě, o tom, co mě zrovna cvrnkne do nosu. Mám v hlavě haldu příběhů a neumím je napsat, protože moje psaní je reaktivní. Píšu o tom, na co zrovna reaguju a co se mi děje v hlavě. A ty texty jsou bohužel vždycky nejlepší.
Aktuálně mě nejvíc tíží feministický témata, ale já nechci psát manifesty, já chci psát o reálnejch problémech, který lidi maj a cejtěj bez ohledu na to, jestli za ně může patriarchát nebo erupce na slunci. Život není jen o tom, že si nemůžu v nádražce na vesnici dát veganský jídlo nebo narukovat do armády. Život je i o těch malých věcech, jako je spadlá větev nebo průtrž mračen.
Sere mě systém, ve kterým žiju, protože mám pocit, že nefunguje, ale reálně nevím, co o něm říct kromě toho, že mě sere a že se mi nelíbí. Nevím, co s ním udělat a jak jej změnit. A zároveň nevidím důvod, proč by se měl systém měnit ausgerechnet kvůli mně.
Třeba německý cyklostezky, třídění odpadu a danění, příjmy a výdaje, proč mají tak vysoký výplaty a v Česku máme jen tak vysoký nájmy? A hlavně: co s tím kurva dělat? Jak to vyjádřit, aby z nás někdo nedělal fňukny? A hlavně – co si můžu dovolit o tom říct, když dělám nekvalifikovanou práci za nekvalifikované peníze, na půl úvazku, protože víc nedám, a splácím dluhy, který jsem udělala v době, kdy jsem na tom byla o vlas víly hůř?
Jak si můžu dovolit kritizovat systém z pozice socky?
Možná právě proto mám právo mluvit.
Možná právě proto si to dovolit musím.
Pod pojmem “úspěch” si představuju asi nějaký obecný přijetí společností. Když mezi tvou tvorbou a reakcí publika je nějaký perpetuum mobile; nemusí to být nutně pozitivní zpětná vazba, nejsem malá, abych si myslela, že úspěch znamená, že mě všichni milují. Můžou mě všichni milovat a úspěšná se cejtit nebudu, i když budu výkonná, i když budu vydělávat.
Ale takovej ten plnovýznamnej úspěch je pro mě něco, co ti dává větší dosah a vliv; protože čím větší dosah máš, tím víc lidí ti dává pozornost. Když míříš správně na cíle – když víš, co je tvým cílem ve tvý práci – a ty jdeš a děláš všechno pro to, aby se ten cíl postupně naplňoval… je jedno, do jaké míry nebo jakou formou. Ale roste dosah toho, co děláš a říkáš.
Já potřebuju úspěch, kterej mi přinese i peníze. A důvod, proč jsem ochotná snížit z požadavku, že budu kasovní trhák, je ten, že řada věcí, který dělám a říkám, jsou kontroverzní. A kontroverze nepřináší často moc kasovních úspěchů.
Kdyby pro mě bylo měřítko jen to, kolik peněz vydělám a kolik Oscarů dostanu, tak se zhluboka vyseru na nějaký význam svý práce.
Jenže pro mě je ten význam zásadním měřítkem úspěchu.
Proto mi jde o to dosáhnout úspěchu, ve kterým je mezi impaktem a výdělkem co největší rovnováha.
Je to jakoby ten nejvyšší peak křivky, kde se tyhle věci vzájemně doplňujou.
A já tam chci dojít.
I když zatím nevím přesně jak.
Jestli tohle s tebou rezonovalo – napiš mi poznámku, sdílej, nebo jen hoď palec.
A pokud tě někdy napadlo, že nemáš právo mluvit, protože nejsi dost – vítej v klubu. Ale mluv dál.